Nobelovy ceny

Sen mnoha pedagogů je učit co nejnadanější žáky, tato touha se většinou stupňuje při výuce maturitních seminářů, které si studenti volí sami a předpokládá se hlubší zájem o předmět nebo aspoň vynechání průpovídek typu ,, sim pan čelko a k čemu mi to jako bude?“ Jakousi pomyslnou šlehačkou na dortu je pak zájem studentů o některou z olympiád, případný úspěch ve vyšších kolech je pak pro učitele srovnatelný s výhrou v loterii. Nedávno jsem četla rozhovor s Arthurem B. McDonaldem, který získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 2015 a tak nějak z rozhovoru vyznělo, že by ho na střední škole jeho učitel zrovna neoznačil za budoucího nositele Nobelovy ceny, s jeho učitelem asi jen tak někdo rozhovor neudělá, protože pan McDonald je ročník 43 a šance, že se jeho učitelé slavného okamžiku ve Stockholmu dožili, je více než nepravděpodobná. Každopádně jsem si na tento článek v souvislosti s letošním udílením Nobelových cen vzpomněla, zasněně se zahleděla na seminaristy z chemie, pak jsem se podívala z okna a přemýšlela, zda to budou jednou oceněni v medicíně, kam se hlásí, nebo snad půjde o ceny za biologii, či chemie, ke které se jako lékaři můžou oklikou vrátit. Z mého snění mě pak tak trochu vytrhla otázka na úrovni osmé třídy ZŠ, ale kdo ví, jak hloupě se ptali na střední škole světoví vědci, jestli se jimi stanou naši studenti holt ukáže jen čas.

Odkaz na Nobelovy za rok 2017